Ústavní soud ČR se od roku 2017 zabýval návrhy Městského soudu v Praze na zrušení § 20z odst. 1 věty čtvrté zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 378/2015 Sb., a skupiny senátorů na zrušení § 20z věty třetí zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 378/2015 Sb.

Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/17, vyhlášeného dne 11. listopadu 2020, zamítl výše uvedené návrhy na zrušení části právní úpravy registru spotřebitelů v Zákonu o ochraně spotřebitele. Zákon tak nadále umožňuje, aby se poskytovatelé úvěrů, podnikatelé a prodejci prostřednictvím sdílené databáze vzájemně informovali o závazcích a platební morálce klientů. Potřebné osobní údaje přitom mohou zpracovávat bez souhlasu spotřebitelů.

Stručná charakteristika odpovídajících právních ustanovení

Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 378/2015 Sb. (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), obsahuje v § 20z odst. 1 komplexní a podrobnou úpravu podmínek, za nichž mohou prodávající získávat informaci o bonitě, platební morálce, důvěryhodnosti a úvěruschopnosti spotřebitelů (podle zákona o ochraně spotřebitele a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) i bez jejich souhlasu. Tato úprava ve svém souhrnu představuje dostatečné záruky proti nepřiměřenému šíření osobních údajů spotřebitelů. Ustanovení § 20z odst. 1 věty třetí a čtvrté zákona o ochraně spotřebitele jsou v souladu s ústavním pořádkem a lze je vyložit způsobem souladným s čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie. Tato ustanovení představují zásah do práva spotřebitelů na soukromí a na informační sebeurčení ve smyslu práva podle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neústí však v porušení těchto ústavně zaručených práv, neboť zásah je vyvažován silným veřejným zájmem na předcházení předlužování spotřebitelů. Tento veřejný zájem se pojí s oprávněnými zájmy podnikatelů nabízejících spotřebitelům finanční služby.